Kávův článek
Sraz před klubovnou na tuto výpravu byl stanoven na pátek 22. 9. 2006 léta páně, 5 hodin odpoledne středoevopského času. Na sraz se dostavilo blíže nespecifikované množství lidí, které bohužel bylo menší, než jaké by se dalo očekávat dle počtu lidí v Broncu, navíc někteří (já), z důvodu důležitých a zcela jistě neodkladných problémů, a tak.se dostavili později, čímž přišli o začátek fotbalu. Škoda, snad příště.
Po této ušlechtilé činnosti jsme byli odvlečeni do klubovny, kde se někteří pustili do jídla, zatímco zbytek zahájil stavbu závodního okruhu, případně si hrál s autodráhou. Postupem času se začaly ztenčovat řady těch, kdož ještě vydrželi zkracovat autodráhu tak, aby se po okruhu autíčka šinula alespoň nenulovou rychlostí, nakonec zůstala jen hrstka skalních přívrženců automobilismu, kteří zatím zkrátili dráhu na minimum, nakonec to vzdali úplně a dali se do uklízení, zatímco se v rohu začala rozvíjet debata na téma Mafie, a jí podobné, jistě naprosto ušlechtilé, hry.
O něco později nám bylo řečeno, ať jdeme ven a vezmeme si šátky+svíčky – šli jsme na onu pověstnou Skálu Úmluvy.
Poté jsme byli nuceni jít někam na nějakou skálu s výhledem na Prahu, onen výhled nám však byl násilně znemožněn pomocí šátku a byli jsme vlečeni do neznáma lesem a lesním podrostem, až k onomu vysněnému místu, na němž jsme zas uzřeli krásu světa. Utvořili jsme útvar vzdáleně podobný kruhu kolem vykopaného otvoru, načež jsme byli vyzváni k podpisu staře vyhlížející listiny.
Po onom výkonu jsme ji zapečetili voskem a vydali se zpět ke klubovně, kde nás čekal zasloužený odpočinek.
Druhého dne jsme již za úsvitu vstali, po chutné snídani jsme byli odvezeni autobusem na hlavák, kde už čekal vláček do Klokoček. To už k nám byl připojen Bourák, který byl zdržen nepříznivými okolnostmi. Doplnili jsme zásoby tekutin pochybně vyhlížejícími ochucenými vodami. Dojeli jsme do nějaké vesničky, kde v životě neslyšeli výraz metro, odkud jsme se vydali kamsi do pískovcových kopců. Cesta nás vedla lesem do kopce, za chvilku nás již vítaly skály, což nebyla úplně tak špatná záminka k přestávce, a tak jsme šli obhlídnout situaci. Někteří vtipálci zužitkovali situace, následkem čehož jsem již po chvíli hledal batoh, ukrytý kdesi na skále. Po chvíli se vše vysvětlilo, mohli jsme pokračovat na hlavní vyhlídku. Ač k ní vedla poměrně pohodlná cesta, některým to nedalo a museli si cestu zkrátit. Následovala zajímavá otázka za coup, ale přestože v nás Jirka vidí elitu národa, jména náhodných kopců na obzoru, i když to je Ralsko, neznáme.
O něco později jsme už za příjemného sluníčka byli na cestě. V jednom místě jsme výhodně investovali čas do hry na schovávanou. Někdy po době vhodné na oběd jsme dali oběd – chleby se salámem a sýrem. Oběd byl následně vystřídán chůzí kamsi do dáli. Abychom nevyšli ze cviku, ztratili jsme se kdesi na vesnicí. Nejsnazším řešením, jak se zdálo, bylo vydat se za posledním domem po jakési pěšince, která ovšem postupně začala přecházet v louku, následně pak ve velmi vysokou trávu a končila v pochybné strouze v kopřivách. Jelikož se jen tak něčeho nezalekneme, šli jsme podél strouhy vinoucí se do lesa, až jsme se nakonec objevili na něčí zahradě.
Konečně jsme byli u hlavního cíle dne, na indiánském pohřebišti, sice trochu plesnivém, přesto pulsujícím tajuplnou energií. Při obhlídce mohutných pískovcových skal nás již tlačil čas, proto jsme již brzy museli zahájit ústup k vlaku.
Ač vidlákov, nástupiště tu měli pěkné, čekalo se tu v záři usínajícího slunce pěkně, než přijel vlak, aby nás vrátil do kruté reality každodenního života.