Zápis kroniky
Rok se s rokem sešel a naše středisko se zase vydalo strávit pololetní prázdniny na horách. Domluvené ubytování ve Vysokém nad Jizerou asi v polovině listopadu krachlo na špatné domluvě, takže jsme museli honem honem vylovit nějaké eso z rukávu. Naštěstí jsme jedno měli:-) Bronco a Pickwici již několikrát k oboustranné spokojenosti využilo možnosti ubytování na faře ve Vratislavicích nad Nisou. Ubytování se samozřejmě nenachází hned na sjezdovce, ale dobrá dostupnost MHD na svahy Ještědu (tramvají s jedním přestupem) rozhodla, že nabídku využijeme. Z trochu mně nepochopitelných důvodů nás ve středu odpoledne z Prahy vyrazilo jen devět (ve zpětné vazbě se totiž hojně ozývaly hlasy na prodloužení pobytu). Tedy ještě Pavlus s Bedlou, ti přijeli v noci autem – Vlasatých Žukem. Dlouhou cestu vlakem do Liberce jsme krátili každý po svém. Klábosení, hry, plnění stezek… Motoráček z Liberce do Vratislavic už si razil dráhu sněhovými závějemi:-)
Do roztopené fary přicházíme okolo deváté hodiny. Místní jáhen pan Vaněk nám ukazuje co a jak, předává klíče od pokojů a loučí se s námi na viděnou v neděli v místí kapli na mši. Hned po večeři (vlastní) rozbalujeme promítačku zapůjčenou od Peti Matuly a promítáme si film Útěk do divočiny. Konec filmu je docela psycho, ale moc doporučuji:-) Asi v jednu hodinu v noci doráží Pavlus s Bedlou a přiváží také jídlo, zásoby na první dva dny…
Asi nemá cenu, abych zde psal podrobnosti o každém dnu. Scénář byl vždy hodně podobný. Ráno jsme brzy vstávali (ach jo:-/), nasnídali se, služba připravila oběd a svačinu na celý den, naložili snowboardy a lyže a vyrazili na tramvaj, se kterou jsme dorazili až „pod kopec“. Malá nevýhoda byla, že kvůli přípravám na MS v klasickém lyžování, které se ten rok konalo, byla půlka areálu zavřená (jedna černá a jedna červená sjezdovka). Díky tomu ovšem v jinak nabitém středisku bylo tak málo lidí, že fronta u lanovky nikdy téměř žádná nebyla. Všichni se totiž báli „omezeného provozu lanovek a vleků“. První den se na nás odpoledne smálo horské sluníčko, další dny už bylo převážně zataženo, sem tam se sněžením. Kvalita sjezdování byla velice dobrá, jen odpoledne se na „Liberecké“ tvořili boule, a co víc, na některých místech se z té uzounké sjezdovky stávalo takové ledové koryto, ve kterém nikdo neměl šanci:-D Pro začátečníky, nebo pro labužníky, kteří si rádi odpočinou a vyhřejí se na sluníčku, byly jako stvořené jižní svahy, tzv. Pláně. Oproti Klepáčovu, kde byla vlastně jen jedna sjezdovka, byl rozsah střediska opravdu komfort. Ovšem na úkor toho, že když se vám jednou někdo ztratil z dohledu, mohli jste ho klidně další tři hodiny nevidět.
Večerní programy byly volnější, už i vzhledem k tomu, že ve čtvrtek navečer dorazila početná skupina roverů Samíků i s novým členem – Krištofem „Baleťákem“ Šimkem. První večer na téma Svět okolo nás začal netradiční večeří, kdy u různého stolu byla večeře pro různý národ. A tak Američani dostali tučné hamburgery s Coca Colou, zamilovaný italský pár pravé Spaghetti s vínem, Indové mísu rýže s ostrým kari kořením a chudý Etiopan jen placku s vodou. Po skončení večeře jsme si pak ve skupince povídali o našich pocitech, touhách po lepším jídle, povýšenosti nad ostatními (národy) a tak dále… Zakončení večera bylo nepovinným filmem. Druhý večer se odehrával v duchu tématu Kdo jsem a velký úspěch sklidily oba programy přichystané vedoucími z Mirikla. Nejprve jsme se rozdělili do skupinek a každá měla za úkol secvičit spletitou-romantickou-akční-milostnětrojúhelníkovou telenovelu. Každá skupinka měla nacvičit její část (což ovšem nikdo nevěděl) a pak jsme si ji postupně zahráli. To byste nevěřili, co se všechno může odehrát v tak „obyčejném životě“:-) Závěrem večera jsme udělali takovou reflexi naší osoby v očích druhých lidí. Na papír jsme namalovali obrys postavy a podepsali ji svým jménem. Poslali ji dokola a každý k danému jménu napsal první věc, která ho napadla. Po dokončení kolečka nám přišla pomalovaná naše postava, ze které jsme mohli vyčíst mnoho zajímavých věcí, jaký děláme dojem na ostatní. Poslední závěrečný večer byl ve Cvrkově režii. Přichystal si moc pěkné povídání o mezilidských vztazích, kamarádství, nenávisti, závisti… Vytvořil velké „bannery“, kde byly nalepené fotky mladých lidí, šipkami naznačené kdo s kým (kamarádí), kdo komu zlomil srdce a proč. Podívejte se do fotogalerie, jak Cvrček stál na stole, máchal ukazovátkem a ostatní na něj upřeně zírali:-) Zbytek večera jsme strávili v zápalu deskových a karetních her, kdy si každý vylosoval svého kamaráda, se kterým strávil celý hrací večer.
Myslím, že na letošní střediskové hory budeme vzpomínat opravdu rádi.