Zápis z kroniky
Březnová výprava začala, co jsem se doslechl, v naší milé klubovně v Cafourkově ulici a prvním bodem programu byla vycházka do okolí.
Své vyprávění mohu začít až ve stanici metra Florenc, kde jsem se k Bronkáčům připojil a společně jsme zamířili do biografu Ponrepo, kde se v rámci festivalu Jeden svět promítal film Město Romů. Dokument vyprávěl o romské čtvrti v jednom bulharském městě, o nezájmu politiků řešit problémy občanů a zájmu o jejich hlasy a dalších potížích, ne nepodobných situaci v naší zemi. Jediné výtky směřovaly k přetopenému kinosálu vyvolávajícímu u mnohých účastníků stavy ospalosti. Zabráni do debaty o těchto tématech, navrátili jsme se v pozdních hodiných do klubovny a uložili se ke spánku.
Sobotní ráno nám zpříjemnily buchty od maminek, které dodaly dostatek síly potřebné k přesunu na Masarykovo nádraží. Nastoupili jsme do Regionovy a vyjeli směrem na Kladno. Cestu některých zpříjemnilo neprozřetelně zapůjčené MDA, které využili k odehrání své akce v Travianu. Dalším zpestřením, tentokráte pro všechny, se stala náhradní autobusová doprava zavedená u Jenče kvůli stavbě karlovarské dálnice. Z vlaku jsme vystoupili na zastávce Kladno-město a vyrazili přes les do Vinařic, kdežto se nalézá důlní skanzen Mayrau.
Prošli jsme areálem bývalého dolu, kde nás zaujala originální umělecká díla, třeba soosoší svaté Barbory a vlkoňů vytvořené ze železného šrotu, a připojili se k právě probíhající prohlídce. Právě včas, abychom se podívali do podzemí. Viděli jsme různé způsoby těžby uhlí a dva horníky, kteří očividně v podzemí strávili už hodně času. Na denním světle jsme si zase prohlédli důlní mašinky a vozíky a pokračovali jsme k cvičnému dolu. Pod tímto názvem si představte patrovou budovu bez oken, ve které se nachází chodby, výtahy, větrací trubky a spousta uhelného prachu, takže máte dojem, jako byste byli stovky metrů pod zemí. Dříve sloužila k výcviku báňské záchranné služby, nyní zejména dětem k vyblbnutí a totálnímu umazání.
Prohlídka pokračovala u důlních strojů, což jsou obrovské parní stroje, které vytahovaly zdviže s horníky i uhlím na světlo denní. Na Mayrau jsou jedny z nejstarších a nejzachovalejčích v Česku, takže to rozhodně stálo za to. Nyní je vhodný čas zmínit se o našem průvodci. Byl jím starší pán, kterému se hornictví stalo životním osudem i koníčkem najednou. V mládí začal jako horník, pokračoval u báňské záchranné služby a teď v důchodu, když už se uhlí na Kladensku netěží, alespoň provádí. Bylo vidět, že ho vyprávět vskutku baví, a šlo mu to moc dobře. Na závěr jsme ještě shlédli film o historii dolu, prošli si muzeum a prolezli „strašidelné podzemí“. Plni dojmů jsme se vrátili do Kladna, kde jsme stihli alespoň trochu zahnat hlad česnečkou v restauraci. A potom jsme už jen nasedli na vlak a příjemně unaveni jeli vstříc našim domovům.