Tábor

Hra v Krumlově aneb Horká padesátá léta

Ráno byla mše. Kdo nešel na mši, čekal venku, ale ta mše byla hustá, hlavně ten frajer za varhanama. Chvíli po mši, když sme se všichni sešli, šli sme za kostel a dostali sme se do roku 1950, do tuhého komunismu. My jsme však odboj – partyzánská skupina. Skupiny jsme byli tři. Nezávodili sme však mezi sebou, ale měli sme všichni stejný cíl, a to vyhodit most, po kterém má vlakem přijet nějaké důležité představenstvo KSČ, do povětří. Dostali jsme tedy skripta a instrukce, musíme si dávat velkej pozor na příslušníky STB a udavače. Tudíž chovat se nenápadně bylo dost na místě.

Když jsme vyrazili, pěkně nás překvapila jedna udavačka, my toho člověka vážně nikdy neviděli. Když sme přišli na to, že nás chce dostat, začali sme pěkně zdrhat (teda já, Alf a Ondra), jenže ona byla poříd za náma, dokud sme se nepřevlíkli a neutekli úzkejma křivolakejma uličkama. To teda bylo něco!

Když sme se časem seznámili s nebezpečenstvem, mohla se hra pěkně rozjet. Vždy sme dostali nějaký vzkaz, zprávu, podle které sme se dostali na další místo, kde byla další zpráva… Byli sme v trafice, v pivovarské vrátnici, v cukrárně, museli sme najít kněze… Ve finále sme našli agentku Annu Lopatkovou (tu sme taky nikdy předtím neviděli) a ta nám řekla kde sou výbušniny a na kdy to máme načasovat.

Rozbuška i nálož vypadaly tak realisticky, že se člověk fakt začal bát, že mu to bouchne v baťohu, byť to nebylo propojený. ;) Měli sme to dát pod železniční most. Mno jo, jenže my nemohli žádnej najít! Nakonec sme to zapli, nastavili na třetí hodinu odpoledne… Místo byl turistický můstek u zámku. ;) Pak sme se chvíli procházeli, dali si opožděnej oběd – 2× hot-dog (někdo kukuřici – třeba já…) a pak sme vyrazili do našeho tábořiště, kemp Vltavan, ve kterém sme poprvé za vodu spali ve stanu.

Musím zmínit Bangieho, kterej to vzal hrozně vážně a brodil se Vltavou a utíkal před estébákama do hotelu k nějaký Rusce do pokoje…

Večer kdo chtěl si koupil Kofolu a šli sme spat.

Zahájení celotáborové hry

Začátek celotáborové hry se uskutečnil ve dne návratu z puťáku, který se odehrával na hněvkovické přehradě, tudíž na vratkém, pomalu nepřeklopitelném kajaku a na mnoha laminátových kánoích.

Z vlakového nádraží jsme pokračovali na autobusové nádraží. Jeli jsme za dlouho, tak jsme stihli si dát pár (lízátek). Autobusem jsme jeli do Želivu (zrada od Mlýka). Pokračovali jsme do kláštera, kde nás přivítal pokulhávající oslík (obzvláště jeden hlas). Zrádně nás přepadli hostesky cestovky (lepé děvy) a rozdělili nás do skupin. Vyrazili jsme k přehradě (nevěděli jsme). Tam nás překvapili frajeři s loděmi vratkými, kánoovými, laminátovými. Úkol byl jasně sdělen (šéf se loví na bahamách, manažeři namají peníze na lodě, doprava luxusními loděmi na ruční pohon). Skupinky se přeplavili pod vedením zkušených námořníků na druhý břeh, zde je pohostili přátelští, postarší pohravší domorodci (buřtová pečeně mit chleba und hořčice a kečup). Šli jsme za zpěvu domorodých písní ulehnout na pohodlné mechové lože.

Ráno jsme se probudili, lodě v pytli, hostesky v tahu, ale jídlo a dopis pořád na místě (naštěstí jsme v nehostinné krajině nemuseli přistoupit ke kanibalismu, prsty nejsou přece jenom celej člověk). Snídaně proběhla v poklidu bez větších problémů (ale vánočky málo, ale aspoň něco). Vydali jsme se podle dopisu do tábora.bez malého té. Cestou jsme navštívili pár samoobsluh a dali jsme si pár (lízátek).

Do tábora jsme dorazili s oslem na rtech. Postavili jsme si příbytky a dokonce i postele, rokradli jsme zavazadla a zabydleli jsme se. To je tak asi vše podstatné k prvním dnům tíborové hry.